Dodržování proporcí v modelu

<small>Z ZababaWiki</small>

Při stavbě modelů vozidel je zpravidla potřebné co nejpřesněji dodržovat příslušné měřítko zmenšení. Existuje však celá řada příkladů, kdy přesný přepočet nebudeme vůbec potřebovat a plně vystačíme jen s hrubě odhadovanými rozměry.

I ve skutečnosti jsou totiž věci, které nemusí mít vždy stejnou velikost. Například poměrně velký rozptyl má výška člověka - nejčastěji mezi 1,60 až 1,80 m, ale nezřídka je i výrazně větší nebo naopak (zejména u dětí) daleko menší. Navíc někdo je štíhlejší, jiný naopak více při těle a definovat „normalizovaného člověka“ prostě nelze. Totéž platí pro všechna zvířata a veškerou vegetaci.

Když si budete podrobněji všímat různých staveb, zejména těch starších z doby před érou prefabrikace a unifikace, zjistíte, že jejich dílčí rozměry jsou různé. Týká se to nejen rozměrů oken a dveří, ale také výšek jednotlivých pater, vodorovných roztečí mezi okny (resp. rozměrů příslušných místností) atd. Pokud není naším cílem zhotovení přesného modelu konkrétní dobře známé stavby, nemusíme se nijak přesně držet měřítka a stačí jen dodržovat vhodný poměr velikosti v porovnání s figurkami lidí (např. dveře by měly být vyšší, podobně jako svislá rozteč mezi patry) nebo s železničními vozidly (výška samotné vozové skříně bez kol bývá asi 3,0 až 3,2 m, přibližně stejně jako výška jednoho patra domu včetně stropní konstrukce (u „paneláků“ je to o něco méně - asi 2,7 m, nízké stropy najdeme také u mnoha starších, zejména venkovských staveb). Okna jsou zpravidla nižší než dveře a bývají umísťována tak,aby spodní parapet měl člověk přibližně v úrovni pasu (tedy asi 0,8 m od podlahy).

Názorným příkladem, na kterém se dají ukázat různé poměry proporcí, je typická „kadibudka“ se suchým záchodem. Výška musí být taková, aby se v ní člověk mohl bezpečně postavit (tedy asi 1,8 až 2 m) a šířka o něco větší, než má člověk přes ramena (řekněme 0,7 m). Na hloubku potřebujeme prostor o něco větší - tak, aby se dalo pohodlně sedět a aby se mezi sedátko a dveře vešly nohy. Obvykle postačí hloubka 0,8 až 1 m. Poměry velikostí celkem jednoduše odvodíme od šířky železničních vozů, která bývá 2,8 až 3 m, šířka budky bude tedy přibližně čtvrtina a hloubka necelá třetina tohoto rozměru. Tato pravidla platí obecně, bez ohledu na měřítko, ve kterém pracujeme, a při troše snahy můžete najít další analogie pro využití u jiných objektů.

Na určování rozměrů poměrem k jiným předmětům, u nichž velikost známe, se dále doporučuje dbát při zhotovování modelové zeleně. To bývá v běžné praxi výrazně podceňováno, stačí se však porozhlédnout po lese nebo si alespoň prohlédnout a porovnat vzrostlé osamělé stromy. Zatímco u modelu dosud bývalo zvykem, že stromky jen o málo převyšují lokomotivu (což by odpovídalo výšce asi 5 až 8 metrů), skutečné smrky nebo vzrostlé borovice měří na výšku běžně 40 - 50 m, což přibližně odpovídá délce dvou rychlíkových vozů. I starší listnaté stromy (nemluvě o topolech) obvykle dosahují výšky 10 až 15 m, tedy zhruba jako výška tří lokomotiv na sobě. Dnes lze odpovídající modelové stromy najít i na našem trhu, ale jejich cena je zpravidla dosti vysoká.

Trochu jinou kapitolou ve vztahu ke vzájemným proporcím jsou délky traťových úseků, což souvisí také s instalací zabezpečovacího zařízení na kolejišti. Vzdálenost mezi hlavním návěstidlem a jeho předvěstí (ve skutečnosti 400, 700 nebo 1000 metrů podle traťové rychlosti) asi málokdy dodržíme v měřítku, ale měla by být alespoň větší než nejdelší vlak. Totéž platí i pro oddílová návěstidla na trati s tzv. „automatickým blokem“. Rovněž tak by se měl celý vlak na krátkých traťových úsecích alespoň vejít mezi vjezdová návěstidla sousedních stanic. Mezi vjezdové návěstidlo a krajní výhybku ve stanici (ve skutečnosti asi 200 m) se musí vejít lokomotiva s několika vozy. pro případný posun. Z toho vyplývá, že běžné délkové rozměry trati bývají u modelu redukovány zhruba 5 - 10krát (a vzájemné vzdálenosti stanic, které ve skutečnosti běžně činí 10 až 15 km, i vícekrát) proti přesnému přepočtu z měřítka. To je důvodem, proč zpravidla nelze postavit určitou krajinnou scenérii přesně v modelu, ale i na velkých kolejištích „podle skutečnosti“ se používají jen některé typické motivy.

Ivo Mahel